SEDMNÁCT DNŮ (Hoboes)

1.
Jak zavoláš, když už ti dávno v hrdle vyschnul hlas,
tvůj krk je připravenej na provaz, kterej se houpá blíž a blíž.
Kam zavoláš, když tvoje oči vidí pustinu,
nejradši lehnul by sis do stínu, jen kdyby tady ňákej byl.

R
Sedmnáct dnů máš v patách ostrý hochy z patroly,
noc beze snů a pravou ruku furt na pistoli.
V hrdle máš prach a tvůj kůň teď už neví kam má jít,
máš asi strach, jsi ale chlap a desperád.

2.
Jezdci jsou blíž, pustinou jenom dusot koní zní,
ubal si cigaretu poslední než zazní obávanej hlas:
“Hands up, old boy!“, bouchačku uchop rukou za hlaveň,
ať šerif ví, že máš furt úroveň, že v očích ještě ocel máš.

R
Kdo prohrát zná, i když měl před tím v očích temnej strach,
ten právo má, aby řek šerif o něm: „Byl to chlap!“.
Tak naposled pohleď na slunce smutným úsměvem,
život je boj a tys ho předčasně prohrál.


Žlutý květ 2005